Nakrmte mi pokémoníka


Červen 2008





pejsánci

23. června 2008 v 12:28 videa














tygr bílý

22. června 2008 v 21:57 Tygři



obrázečky

22. června 2008 v 21:52 delfíni

pomoc!!!

22. června 2008 v 21:50 týrání zvířat

POMOZTE, DŮLEŽITÉ!!!


Prosím, pomozte!!!!!!!!!!!!!!!!!

Pokaždé když v televizi uvidíte novou reklamu na MAX FACTOR uvědomte si KOLIK ZVÍŘAT ZEMŘELO kvůli jendomu drahýmu výrobku!!!!!

Zvířata prožívají při testování daného výrobku nepředstavitelnou bolest a mohou i umřít...

Nekupujte si MF a napište jim svůj nesouhlas!!

JESTLI MÁTE BLOG, ZKOPÍRUJTE TENTO ČLÁNEK A DEJTE HO NA SVŮJ BLOG! BOJUJTE ZA TATO BEZMOCNÁ ŽIVÁ TVOŘENÍ!!!! ROZŠIŘTE TENTO ČLÁNEK!

zkoušení

22. června 2008 v 21:48 týrání zvířat
Jak udělat náplast,aby nedráždila lidskou kůži? Jak to zjistit?

Jednoduše

Vezmete králíka a nalepíte mu na srst náplast

Prudce strhnete

Srst sleze

Máte holou kůži

Na tu nalepíte náplast

Prudce strhnete

Objeví se krvavá rána

Nalepíte náplast

Prudce strhnete ....

Pokračujete dokud nejsou vidět žebra


Pěkné viďte. A takhle to chodí ve všech laboratořích. Toto se dělá jen u králíků, protože jako jediní mají stejně citlivou kůži jako člověk...

Ale to není vše

Nyní si vezměte například kočky.

Roztomilé domácí zvířátko, že?

Teď si představte laboratoř

Kočka má svázané nohy aby se nemohla hýbat

Proč na ní nevyzkoušet, jestli nově vyrobený šampon
Neštípe do očí?
Proč by ne, nic vám to nezakazuje

Jednoduše vezmete kočku a nalijete jí tekutinu do očí

Samozřejmě se víčka nejprve upevní aby je zvíře nemohlo zavřít

Pravděpodobnost že kočka oslepne je 100%

Ale to přece nikomu nevadí, že

A to už radši nerozvádím co se stane, když se na zvířeti testuje nový prášek nebo jiné věci, které se musí sníst ...
Je vážně nepříjemné popisovat, co se děje v těle zvířete, které tenhle sajrajt spolklo ...

Bobišci

22. června 2008 v 21:43 týrání zvířat


1 kožich...

22. června 2008 v 21:40 týrání zvířat
Kolik neviných zvířátek musím zemřít , aby nějaká lemara měla kožich , kterej si může koupit umělej..???
  • 3 až 30 vlků
  • 4 leopardy
  • 5 až 30 kojotů
  • 8 tuleňů
  • 8 pum
  • 9 bobrů
  • 10 jezevců
  • 11 stříbrných lišek
  • 12 ocelotů
  • 12 psů
  • 14 vyder
  • 15 rysů
  • 18 červených lišek
  • 20 až 30 klokanů
  • 25 koček
  • 25 až 45 ovcí
  • 27 tchořů
  • 30 vyder
  • 30 mývalů
  • 30 až 60 kun
  • 50 minků
  • 60 zajíců
  • 65 norků
  • 100 veverek
  • 125 hranostajů
  • 130 činčil

tuleňi

22. června 2008 v 21:38 týrání zvířat
Pomozte vyvražďují nás...

Rika

22. června 2008 v 21:17 Příběhy
Vídala jsem tuhle fenku dlouhosrsté kólie na jízdárně, kam ji vodila má známá Dita. Fenka špatně chodila, v mládí jí prý porazilo auto a podle slov Dity s ní nic nebylo, nehrála si ani jako štěně a byla mrzutá.
Rika mne upoutala tím, jak vytrvale "lezla do ruky", seděla u křesla a nadhazovala si mou ruku na krk, abych ji hladila. Jinak jsem se s ní moc nesetkávala, protože na jízdárnu to pro ni byla daleká cesta.
Pak si Dita tajně jela koupit fenku německé dogy a rodiče se postavili kategoricky proti dvěma psům s tím, že buďto štěně vrátí nebo starého psa dá utratit. Dita neváhala a volila druhou možnost a rodina to přijala jako fakt,který hodlala uskutečnit hned odpoledne.
To už na mne bylo příliš a fenku jsem si vzala domů a cestou chmurně vymýšlela srdceryvné lži, které by rodiče oblomily, abychom si ji mohli nechat. Jako patnáctiletá puberťačka jsem doma měla mizivé slovo, tak jsem se uchýlila k báchorce o tom, jak jsem psa našla uvázaného v lese. Otčím sice podezřívavě koukal, příliš nevěřil, ale útulky tehdy nebyly a maminka nikdy nebyla povaha, která by mne poslala psa utratit. Rika u nás zůstala.
Lež se pochopitelně provalila později, když Riku přišla navštívit hluchá holčička, která byla s Rikou v původním bydlišti velká kamarádka a která se na fenku přijela podívat. Mé akcie důvěryhodnosti doma poklesly už z beztak nízké polohy do pásma někam hluboko pod bod mrazu, ale nic to nezměnilo na tom, že Rika u nás zůstala.
Měla už chování starší dámy, bručela na mně, když jsem jí chtěla vyčesat žrádlo z kožichu, nebyla na kartáčování zvyklá a na procházce odcházela domů, když ji přestala bavit a pak už chodila jen na konec ulice a dál ne.
Nejraději líhávala na zahradě a pozorovala lidi, co chodili kolem plotu a pokud se příliš courali, pobízela je poštěkáváním. O pobyt v domě stála, jen když byla velká zima, ale když jsme ji vykoupali a vyfénovali, dobře si byla vědoma, jak je krásná se svým bohatým límcem chlupů a dělala v předsíni kolečka, otáčela se svým zobákem po publiku a vysoko si nesla ocas a vybízela nás k dalším obdivným výkřikům nad její krásou. Jinak to byla vážná dáma, která dávala přednost samotě. Psi jí nezajímali; když některý šel po chodníku, radši vlezla do silnice, aby se mu vyhnula.
Potom se v rodině narodilo dítě a stará fena se změnila jako když mávne proutkem poté, co se dítě začalo batolit. Nebyla hlídačka kočárku a neběhala za námi, když bráška začal plakat, proto nás její chování velmi překvapilo.
Rika začala zase chodit na procházky a když se batole fascinovaně zahledělo do kanálu a my se snažili ho odpoutat od té podívané tím, že jsme šli napřed, Rika chlapečka hlídala a nehnula se, dokud nešel on. Samozřejmě jsme došli jen k dalšímu kanálu, kde se celá situace opakovala. Rika měla ráda smečku pohromadě a dítě začala střežit i při jiných aktivitách. Jak chlapec rostl, začal u fenky hledat ochranu, když se doma schylovalo k výprasku. Rika změnila tedy své zaměstnání a ze psa pasteveckého se přeorientovala na psa obranného. Stačilo, když se matka blížila s vařečkou a brácha zaječel . "RIkóó´, pomóóc!" a Rika přiběhla a zle cenila zuby a vrčela, takže se tímto pohledem uklidnila i matka a šla vařečku uklidit. Rika sice byla mrzutá, ale byl to dobrák od kosti, nikdo se jí nebál, dokonce ani zloděj, který mi ukradl přímo za její přítomnosti ze zahrady kolo, ale jeden nikdy neví.
Jednou však bratr provedl cosi, co mámu opravdu nazlobilo a usoudila, že ani Rika jí nezabrání od vykonání rodičovské spravedlnosti. Fenku mazaně předem zavřela v předsíni a rozkacená jako bůh pomsty se s vařečkou vrhla na svého synka. Padlo pár ran a bratr začal vřískat a to bylo víc, než Rika mohla vydržet. Proskočila skleněnými dveřmi předsíně a trestající ruku matky zadržela tím, že jí prokousla hodinky. Tímto činem vychovala matku k tomu, že už vařečka nepřišla nikdy ke slovu a přátelství a patronát fenky nad děckem se začal brát v rodině vážně.
Pak přišel do rodině druhý pes, štěně velkého knírače, ale ten Riku nezajímal ani za mák, byl pro ní vždy konkurence a dotěrný hmyz, který jí ujídá z báječné nové misky netušené nové příděly potravy.
Další velká chvíle, na kterou se Rika těšila celé měsíce nastala, když přišel vzdálený příbuzný, který se bál psů. Rika, které se nebál opravdu nikdo, se změnila v supa: snížila hlavu mezi lopatky a začala strašit nebohého muže zvláštním, vrkavě bublavým zvukem. Když viděla ten účinek, jaký to na toho pána mělo, většinou se začal potit strachy, přitvrdila a plížila se k němu zezadu, aby ho na zpáteční cestě mohla štípat do pat. Nikdy nikomu jinému to nedělala a svůj triumf si vychutnávala několik dní. Potvůrka, dobře věděla, že ho nemáme rádi a že ji okřikujeme jen tak na oko s přáním, že kdyby tato návštěva chodila ještě řidčeji, i tak by to bylo příliš často.
Přes svou špatnou chůzi se Rika dožila vysokého věku, ale přišlo, co přijít muselo a bylo to velmi smutné loučení. Jedno podzimní ráno Rika už prostě nevstala. Ležela v pelechu a ronila opravdické slzy. Nikdy před tím jsem toto u pejska neviděla. Knírač přes předchozí nepřátelství u ní seděl a smutně skučel a skončilo to rychlou uspávací injekcí, protože už se nedalo dělat vůbec nic.
Rika mi dala velkou životní lekci, jak báječné dobrodružství může být zkoumání povahy a návyků staršího psa a jak i starší a nemocný pejsek může v dobrých podmínkách rozkvést a dožít se vysokého věku.



příběh z útulku

22. června 2008 v 21:16 Příběhy
PŘÍBĚHY ÚTULKU:Když se dostala tato dvouletá fenka belgického ovčáka malinois na Bouchalku do útulku v Buštěhradě, nikdo příliš nevěřil, že má šanci přežít. Měla totiž polouřízlou hlavu takovým způsobem, že to otřáslo i dlouholetým praktikem veterinární medicíny, který ji dvě hodiny operoval. V zahnisané, neuvěřitelně páchnoucí ráně měla ocelové lanko zarostlé do masa a budila hrůzu a zděšení po Kladně, kde pobíhala.
Byla odchycena, odvezena do útulku v patách s novináři, který o ní napsali článek plný nepřesností do černé kroniky a televizním štábem, který natočil její příbeh. Rómům, kteří ji vlastnili a tvrdili, že si žádného drátu nebo ran na krku nevšimli, byla odebrána ještě dvě Mariina štěňata, která už našla nový domov.
Marii byl však mediální povyk naprosto lhostejný, byla otupělá bolestí a bojovala o přežití. Slabá, vychrtlá fenka se špatnou srstí a smutnýma očima však ukázala obrovskou vůli a chuť žít a začala se pomalu uzdravovat a vyhlížet, jestli nepřijde konečně někdo, u koho by se mohla dát dohromady a zapomenout na všechny hrůzy, kterými prošla. Nikdo však nepřichází. Útulek zapadal sněhem a z polí fičí studený vítr a beznaděj, nikomu se nechce vyjet do zimy za drobnou, statečnou fenkou belgického ovčáka. Lidé si přečetli její příběh, zavrtěli hlavou nad lidskou krutostí, zanadávali a v duchu si sami pro sebe shromáždili několik důvodů, proč fence nemohou pomoci právě oni a ať se stará někdo jiný, případně že by bylo lepší fenku utratit a zasedli spokojeně v teple domova k televizím, vánočnímu cukroví a silvestrovským chlebíčkům.
Marie Stuartovna je však svého královského jména hodná, nezakňučí, nepostěžuje si, neštěká a nedožaduje se pozornosti, jen tiše čeká a vykukuje z boudičky, nebo když procházejí zájemci o pejska, čeká u plotu kotce, nevnucuje se, tiše pozoruje svýma něžnýma čokoládovýma očima zájemce, vrtí ocasem, aby dala najevo své přátelské úmysly. Pokud jí někdo nabídne piškot, prostrčí čumák pletivem, decentně ho sebere zuby, aby se lidi nelekli a nemysleli si, že je chce kousnout a pak už se jen dívá, jak šťastnější a zdravější pejsci chrastí novými obojky v kotcích, kde jim je nasadí ošetřovatel a vystřelí jako raketa spolu s novými páníčky směrem k jejich autu.
Tak ráda by předvedla někomu, jak dovede milovat a být vděčný pes, kterého si vezmete z útulku a jak se v dobrých podmínkách změní z vychrtlé, vypelichané trosky ve zdravého a veselého psa, který na kšírovém postroji bude stejně vitální, jako ostatní pejskové, protože obojek už mít asi nikdy nebude moci, krček bude mít stále citlivý a ještě pořád z něj kouká nezhojené živé maso. Čeká na člověka, který ví, že se pejskové z útulku nevybírají pro krásu očima, ale srdcem. Člověka, který v ni bude věřit a trpělivou péči opelichanou fenku změní v královnu.



co říkají pejsci

22. června 2008 v 21:15 pejsci
Toto říká pejsek:
Vždy to splň pejskovi , prosíím....
Můj život trvá 10-15 let. Každé odloučení od tebe mi působí smutek.
PAMATUJ:
Dej mi čas, abych pochopil, co ode mě chceš.
Důvěřuj mi! Nikdy tě úmyslně nezklamu.
Nehněvej se na mě a za trest mě nezavírej.Ty máš své přátele, zábavu, já mám jen Tebe.
Povídej si se mnou, i když slovům úplně nerozumím. Stačí mi, když slyším Tvůj hlas.
Uvědom si, že když mě biješ, mohl bych Tě hravě kousnout, ale já to neudělám.
Jestli jsem někdy při práci špatný nebo líný, uvažuj, že mi třeba není dobře, nebo že jsem unavený.
Starej se o mne jsem-li starý i ty jednou zestárneš.
Buď v mých těžkých chvílích vždycky se mnou, s Tebou je pro mne všechno lehčí.
Až se můj čas naplní, nenech mě trpět.V případě nutnosti, skonči mé trápení včas, jen tě prosím- ZŮSTAŇ V TÉ CHVÍLI SE MNOU!
Štěně romantik

cindy

22. června 2008 v 21:14 Příběhy

Dog 14CINDY
Jako malé štěňátko jsem byla doopravdy šťastná. Bydlela jsem na dvorku se svou maminkou a pěti sourozenci. Maminka nás krmila mlíčkem, zahřívala nás a láskyplně čistila svým teplým jazykem. S ostatními sourozenci jsem si mohla dosytosti hrát a dovádět.
Byly to krásné časy, ale bohužel, všechno jednou skončí. Jednoho dne se na nás přišli podívat nějací lidé s odrostlejšími dětmi. Ze všech štěňátek si vybrali právě mě a vzali mě s sebou k nim domů. Moc se mi po mamince, bratříčcích a sestřičkách stýskalo a první noc v novém domově jsem celou proplakala. Ale časem jsem zjistila, že mi tady nebude zle, děti dodržely svůj slib, který daly rodičům, aby si mě mohly vzít, a pečlivě se o mne staraly.
Bohužel, jak jsem rostla, jejich zájem o mě slábl a stále častěji se stávalo, že jsem třeba nedostala najíst, nebo že mě museli zajít vyvenčit rodiče dětí, protože děti na to zapomněly a byly raději venku s partou.
A tak se stalo, co se asi stát muselo. Rodiče dětí se netajili tím, že pejska nikdy nechtěli, a když jim teď děti na jejich naléhání, aby se o mě lépe staraly, daly najevo, že už jsem je omrzela, začali pro mě hledat náhradní rodinu. Bohužel o mě nikdo nejevil zájem, a tak mě prostě odvezli autem pryč a vysadili u silnice.
Několik dní jsem se jen tak bez cíle toulala a cítila se hrozně opuštěná a smutná. Pak jsem potkala jednu mladou, hodně špinavou a zanedbanou fenku. Jmenovala se Bela.
"Ahoj, ty jsi tu nová, že?" oslovila mě. Když jsem přikývla, řekla:
"Pojď se mnou, zavedu tě k ostatním a můžeš žít s námi. Jsme parta čtyř psů, bydlíme venku na jednom sídlišti a skoro každý den dostáváme od hodných lidí najíst."
Slova o jídle mě přesvědčila, protože se mi žaludek už kroutil hlady, a tak jsem se vydala s Belou vstříc svému dalšímu osudu.
Život na ulici nebyl zrovna růžový, ale dalo se to vydržet. Bela mluvila pravdu, někteří lidé nám semtam dali něco k snědku, nějaké jídlo jsme si také našli na ulici, anebo jsme si ulovili nějakého hlodavce, o které tu naštěstí nebyla nouze. Spali jsme, kde se dalo, před deštěm jsme se ukrývali v průjezdech nebo pod hustými keři.
Pak přišel podzim a s ním i stále nižší teploty a plískanice. Nebyla jsem na rozmary počasí příliš zvyklá, a tak když k nám jednoho dne přišel nějaký pán, mile na mě mluvil, dával mi masíčko a chtěl mě odvést do tepla, vůbec jsem se nebránila.
Pár dní to u něj bylo fajn, byl na mě hodný a dával mi jíst. Jenže pak jednou přišel domů nějaký nazlobený a od té doby mi nastalo peklo na zemi. Svou zlost si vždycky vyléval na mě a na věci, které mi prováděl, dnes už raději ani nechci pomyslet.. Za několik dní se uklidnil a byl to zase ten hodný pán, jako na začátku. Takto se to nějakou dobu opakovalo, dny dobré a dny velmi, velmi zlé. Na jeho příchody jsem čekala vždycky s obavou, protože jsem nevěděla, co mě čeká, jestli budu zase bita, anebo jestli od něj dostanu naopak laskavou péči. Bohužel, chvíle, kdy byl na mě můj pán hodný, byly stále vzácnější.
Jednoho dne jeho zloba dosáhla vrcholu. Přišel domů rozlícený jako kat. Vtiskla jsem se do kouta a se strachem čekala, co se bude dít. Tentokrát jsem dostala takovou nakládačku, že jsem vyla bolestí a myslela, že přišel můj konec. Naštěstí pak do bytu vtrhli sousedé a pánovo řádění zarazili. Využila jsem zmatku a v panice utekla dveřmi, které zůstaly pootevřené, ven do deště.
Šla jsem zpět za svou partou psích kamarádů. Když mě uviděli, zhrozili se, jak jsem dopadla a přijali mě zpět mezi sebe.
Má zranění na těle se časem zahojila, ovšem ta na duši zůstávají pořád se mnou. V noci se budím hrůzou, že si pro mě pán přišel a chce mě odvést zase zpátky. Bojím se lidí a schovávám se před nimi, jak to jen jde.
Jednou za námi přišli nějací lidé a několik z nás se jim podařilo odchytit. Třásla jsem se strachy, co se mnou bude. Předali mě nějaké paní, která se stará o další opuštěné pejsky. Je mi tu vcelku dobře, mám dostatek jídla, nikdo mi tu neubližuje, ale i tak cítím stálý strach a beznaděj. Nejraději bych byla pořád někde schovaná v koutku a v bezpečí, ukrytá před celým světem.

Obrazek
Obrazek
Cindy je kříženka "trpasličího vlka". Je středního vzrůstu, stáří cca 1 rok. Holčička byla nalezena ve zbědovaném stavu, je velice ustrašená (byla asi týrána), jinak skromná, tichá a milá. Má nemocné srdce a proto potřebuje hodně lásky, klid a teplé místo nejlépe u starších lidí, kteří ji dokáží že svět není tak zlý.